Čas letí jako v přítomnosti dvouhvězdy

Stačí se podívat na některé postarší věci co jsem psal. Inu pořád jsem infantilní, ale člověk se mění. A stárne.

Satira o životu obecně

Tak trochu trapný příběh, který jsem stvořil jako příspěvek do MF Dnes. No z mého pohledu tu jejich soutěž absolutně nezvládli, alias "Všechny příspěvky budou v archívu nejpozději do 7.4". Datum se postupně měnilo asi na 16.4, kdy tam nakonec byly všechny příspěvky naházeny, takovým podivným způsobem. No to slovíčko nejpozději tam bylo vážně užitečné :D:-)

Pro Františka Flákače to všechno začalo jednoho dubnového rána. Franta byl něčím zvláštní, už jako dítě v děloze byl velmi klidný, až to doktory znepokojovalo. Po devíti a půl měsících ležení v bříšku konečně přišlo na porod. Teď už vám můžu říci, že pro Františka to byl velmi traumatizující zážitek. Jak sám vypovídal, měl tam vše, co potřeboval. Teplíčko, expresní přívod potravin, nemusel nic dělat a jenom se válel. Prostě ani v pěti hvězdičkovém hotelu se nemáte tak dobře jak se měl on. Přišlo mu podivné, že po něm nechtěli žádný nájem, prostě nic, za takové skvělé služby. A pak ho jednoho dne prostě vyšoupli ven a co hůř- ještě mu zrušili jeho předplacené obědy. Najednou mu byla zima, neměl co jíst a ještě musel začít dýchat. Už tehdy si stanovil svůj cíl- dostat se zpátky. Jak později zjistil, život byl plný takových otravných činností. Ze začátku jich bylo málo, ale časem jich jenom přibývalo. Musel jíst, hrát si, pak ho začali nutit, aby se sám dopravoval z místa na místo. Když mu však vzali plenky a donutili ho chodit na záchod, definitivně zvážil, jak to s ním vypadá: „S obsluhou to jde od desíti k pěti, dokonce už mě ani nekrmí, šofér se na mě vykašlal, aerolinky už taky nelétají tak často, hračky jsou čím dál složitější, ještě po mě chtějí, abych opakoval ty jejich divné zvuky a teď už si ani nemůžu ulevit, kdy se mi zachce." V jeho hlavě se zrodil smělý plán. Později té noci se vypravil do ložnice svých rodičů. Vyzbrojen třemi zuby, které se nebál použít, vyšplhal po posteli. Prolezl okolo funícího otce a zamířil pod peřinu. Obratně se plížil po čtyřech ke svému cíli. Najednou se však cosi začalo hýbat, byl odhalen. Připraven hrdinsky zemřít, vycenil zoubky. „Podívej, jak je rozkošný, bylo mu bez nás smutno! A jak se hezky usmívá“ řekla matka, když ho brutální silou vylovila zpod peřiny. „A to já jsem si myslel, že jsem silný, když uzvednu zároveň dvě autíčka“ přemýšlel Franta a dál cenil zuby, už věděl, že jakýkoliv odpor bude marný, ale on se nevzdá. Místo výslechu co dělá v základně rodičů, následovalo všemožné ocucávání a mazlení. „Jsou to ale hloupí tvorové“ řekl si František a dál se cenil. Maminka byla očividně nadšená a rychle vzbudila otce, ten její nadšení nesdílel a po několika minutách maminčina rozjaření začal vydávat chrápavé zvuky. Zbytek noci ho pak matka drtila nesmírně těžkou rukou. Té noci upustil od svého plánu vrátit se. Několik dalších let proběhlo v klasické monotónnosti, činností přibývalo, nicnedělání ubývalo. Jednoho dne ho zavedli do podivné budovy plné lidí stejné výšky jako on a vysvětlili mu, že tam teď bude chodit. Chvíli nad tím přemýšlel, nakonec dostal geniální nápad. Sežene si pomocníka na svůj plán. Dlouho to zvažoval, jeho schopnosti se vylepšily, bez problémů už zvedal i pět autíček, něco porostl a v případě potřeby zvládl vzdálenost ložnice – jeho postel během několika sekund, navíc už na něj konečně přestali dělat ty stupidní obličeje. Teď nastala jeho příležitost, jen si musí najít vhodného společníka. Během několika minut ho popadlo zděšení. Oni si hráli, brali do rukou hračky, autíčka, letadla, kostičky a všemožně s nimi pobíhali. Když to pozoroval, přišla za ním jedna z učitelek „Nechceš si taky hrát na letiště Františku?“ zeptala se ho. Šouravým krokem tedy zamířil k ostatním, když mu to došlo. Vběhl mezi ostatní a začal k nim promlouvat: „ Copak to nevidíte bratři? Nevidíte jak vás podvedli ? Když jsme sem přišli, měli jsme všechno, co jsme chtěli a všechno nám to ukradli. Ukradli nám naše letadla a místo nich nám dali tyhle plastové hračky, už nás nikam nevozí, místo nich máme tyto věci na kolečkách, povstaňme a vraťme se do země zaslíbené.“. Když dokončil svůj proslov k ostatním, všichni na něj vykuleně koukali, pak na něj začal najíždět kluk s policejním autíčkem. „Výtržník na dráze číslo tři, výtržník na dráze číslo tři“ opakoval chlapec, dokud se František nestáhl do ústraní. Znovu si začali hrát. Smutně je pozoroval, naděje na jeho plán se zase rozpadaly, když si všiml chlapce, který tam jenom stál a ostatní okolo něj pobíhali. S novou nadějí v srdci k němu přišel. „Taky tě nebaví si hrát že?“ otázal se ho. Chlapec se na něj podíval a odpověděl : „Tady řídící věž neznámému letadlu, opusťte prosím vzdušný prostor.“ A tak zmizela i Františkova poslední naděje a zbytek dne stál smutně v ústraní. Dny plynuly a nic zajímavého se nedělo, navíc ho neustále nutili hrát si s ostatními. František se neustále dozvídal další věci o světě a čím víc toho věděl, tím víc chtěl zpátky, nebo aby aspoň nemusel sám chodit a jíst. Velkého poznání dosáhl v zoologické zahradě. „Kdybych tak měl chlupy, tak mě budou chránit před okolním světem, musel bych jenom jíst a spát“ pomyslel si. Toho dne dlouze přemýšlel jak se dostat do zoologické zahrady, nakonec to však smutně vzdal. Ani to se mu asi nepovede. Léta plynuly a František místo školky začal chodit do školy. A zde poznal největší hrůzy, které nejvíc otřásly jeho světem. Posadili je do lavic a nutili je pracovat. Pro Františka to bylo naprosto strašné, největšího zděšení dosáhl, když se dozvěděl, že pokud nebude pracovat, dostane další rok práce za trest. A tak se chtě nechtě musel angažovat. Písmenka psal co nejmenší, aby nemusel moc hýbat rukou, číslice sčítal jen tak odhadem a kreslil asi jako ostatní děti. Při první hodině kreslení zjistil, že i když nenakreslí, všechno učitelky ho budou chválit. Samozřejmě to pozvedl na vyšší úroveň a zatímco ostatní kreslili panáčky se třemi prsty, on kreslil prsty jenom dva. Jednou zkusil nakreslit jenom jedno oko, ale učitelka se na něj divně dívala, tak to druhé raději dokreslil. Další roky byly čím dál tím víc složitější, vyjmenovaných slov se naučil jenom půl, trojúhelníkům kreslil dvě hrany a z letopočtů si pamatoval pouze dvě čísla. To se také projevilo na jeho vysvědčení, které začalo hrát všemi různými čísly. A stejně jako školka, byla i škola plná různých zklamání. V hodině biologie ho potkalo jedno z největších. Zatímco se jeho spolužáci pochechtávali obrázkům z kapitoly o pohlavních orgánech, on se dozvídal o své „zemi zaslíbené“, ze které jako malé dítě vyšel. Už se tam nevejde, nestihl se vrátit včas. Velmi ho to zasáhlo a jeho sen se definitivně rozplynul. Je navždy ztracen, do konce života mu bude přibývat jenom povinností. Několik dalších týdnů chodil po škole jako duch, když jednoho dne nalezl v hodině dějepisu kapku naděje. Dozvěděl se o šlechticích a králech. Mnozí neuměli číst ani psát, celé dny se flákali a ostatní pracovali pro ně. Tehdy František pochopil, že přece jenom není sám. Tihle králové měli stejný problém jako on, a tak svůj život co nejvíc přizpůsobili životu v „zemi zaslíbené“, pro kterou měla paní učitelka tak divný název-děloha. V dnešní době však žádného krále nikdy neviděl. Od té doby trávil hodiny v knihovně studováním dějepisu, snažil se o nich dozvědět co nejvíc. Co se s nimi stalo? Kam se poděli? Jak se jedním stanu? Po týdnech usilovného studia došel odpovědi na své otázky. Ti, co si rádi hráli s hračkami, je v průběhu let svrhli a zbavili se jich. Franta nad tím zjištěním uronil slzu, z dějepisu se však poučil jedno. Lidé jsou nepoučitelní. „Však králové se jednou vrátí,“ řekl si. Pak přemýšlel o jeho novém cíli, v knihách se nacházeli i jiní lidé podobní králům, ovšem ti však museli trošku pracovat. „No rok práce za zbytek života flákání stojí,“ usmyslel si a několik dalších týdnů vyhledával všechny lidi, kteří měli hodně peněz a seřazoval je podle námahy. Pak konečně jednoho dne vyrazil za svým cílem. Koupil si krumpáč a jal se kopat na zahradě. Rámus přilákal matku. „Co to děláš Frantíku?“ zeptala se ho. „Hledám ropu“ odpověděl. „No jen si hezky hraj na hledání ropy“ řekla mu matka a odešla. Několik hodin hledal František ropu, když konečně na něco narazil. Podařilo se mu prorazit podivný železný obal a dírou začal ucházet divně smrdící plyn. „No samozřejmě zemní plyn,“ zajásal Franta „kde je plyn, tam je ropa.“ V tu chvíli ho však spatřil otec, to bylo řevu. Františkovi zmaloval zadnici na modro, pak zavolal nějaké pány, které ložisko ropy zase zavřeli. Od té doby měl zakázáno kopat na zahradě. „Jako ropný magnát se tedy neprosadím“ řekl si pro sebe a vrhl se za kariérou vynálezce. Jeho vynález koloauto se bohužel neujal, i přes svoji geniální konstrukci skládající se ze dvou cyklistických kol se sedátkem uprostřed. Jeden den dokonce provozoval elektrárnu stávající z několika tužkových baterek napájejících žárovku. Bohužel se mu nepodařilo sehnat kupce, který by od něj odkupoval vyrobené světlo, takže stejného dne, o čtrnáct baterek později, jeho elektrárna zkrachovala. Napsal dětskou knížku, bohužel mu vydavatelé řekli, že žádné dítě nebude číst o zemi, kde se nic neděje. Napsal tedy druhou knížku se jménem „Mužský sen“, která byla o zemi křesel, pivních řek a velkých televizí s neustále běžícím fotbalem, bohužel ani ta se neujala. Což nebyla tak úplně pravda, byl to zlatý důl, jiný autor ji přepsal pod jménem „Sexy sen“ a prodaly se stovky tisíc výtisků. Během všech těch pokusů uplynuly roky a František odmaturoval. Rodiče mu dali ultimátum: „Buď půjdeš na vysokou, nebo si najdeš práci.“ František, zdrcený, deprimovaný nedosažitelností svého snu, se rozhodl, že si najde nějakou flákačskou práci, nebude sice žít jako král, ale nebude muset příliš pracovat. Vzal tedy práci uklízeče na škole, kde studoval, vždyť uklízečky viděl akorát si pořád povídat. A tak dny plynuly a on si seděl ve svém kumbálku. Nudil se, dokonce si začal psát deník.Bohužel asi po měsíci proti sobě začaly válčit dva druhy plísní a Franta byl vyhozen. Ploužil se po ulici, když jak sám říká byl osvícen. V televizi ve výloze obchodu je spatřil. České krále, byli to oni, nemohl tomu uvěřit. Komentátorka říkala něco o poslanecké sněmovně, ale František fascinovaně zíral na postavy. Oni tam prostě jenom seděli, sem tam zvedli ruku, jeden dokonce spal. Od té chvíle měl František jasno, bude poslancem. Za poslední peníze nakoupil knížky o politologii a během let pilně stoupal po politickém žebříčku. Po deseti letech toho konečně dosáhl. Dostal se do sněmovny.Stal se králem.S úsměvem na tváři usedl do svého křesla a velmi si liboval, o něčem se diskutovalo a on tam prostě seděl a nic nedělal, jeho sen se splnil. Když se ho novináři ptali na všemožné otázky, co si myslí o tom a tom. Prostě odpovídal „Toto je velmi citlivé téma, nerad bych se k tomu vyjadřoval.“ Druhý den se zase nic nedělo, dokonce chvilku zkoušel poslouchat, ale bylo to ještě nudnější než hodiny fyziky ve škole. Po týdnu došel k zásadnímu poznatku. „Tohle mě nebaví“ uvědomil si. Celý večer mu to vrtalo hlavou, vždyť tohle je to, co si celý život přál. Nikdy nepřišel na to, co se stalo, skončil s politikou a našel si práci, založil rodinu a s úsměvem pozoroval malého Františka, jak se snaží polykat jídlo bez toho, aniž by ho žvýkal. A co se s Františkem stalo? Tak tvrdě pracoval, aby se mohl flákat, až se z flákače stal pracant.

Evoluční psychologie

"Esej" do ZSV na tohle téma. Vcelku trapas :D

Evoluční psychologie
Proč jsem si vybral tento obor? No bude to asi tím, že je moderní kulturou vcelku oblíbený a mnohdy můžeme nalézt zmínky, které se tohoto oboru třeba vzdáleně dotýkají.Přece jen my lidé jsme lovci, co se snaží přežít moderní džungli velkoměst. Výhradně jsem si ho ale vybral kvůli své myšlence, která mě napadla při studiu prokaryotních buněk, no ani ne myšlenka, jako vzpomenutí. Bakterie tvoří kolonie kvůli vlastnímu přežití, přičemž v této kolonii má každá specifickou funkci, z těchto kolonií jsme se pak vyvinuli my a v podstatě dochází k paradoxu, protože jednotlivé buňky kolonie umírají mnohem dřív než celá kolonie.Evoluční vývojová psychologie toto vysvětluje, nejde jim o vlastní přežití, ale o přežití genů. Bakterie, buňky, viry a další nemají vlastní mozek, řídí je jejich geny a ty chtějí jediné – přežít. Z toho pak Darwin vyvodil svoje evoluční teorii, že nejsilnější má nejvíc potomků, nejsilnější má nejlepší geny a tudíž ty dobré geny přežívají, špatné zanikají a ztrácí se. Evoluční teorie vysvětluje, že naše dlouhé ruce je pozůstatek z houpání ve větvích. Na tu navazuje evoluční psychologie. Pokud je odpověď na otázku, proč vypadáme tak, jak vypadáme, v minulosti, tak tedy odpověď na otázku, proč se chováme tak, jak se chováme, je také v minulosti. To je její základní myšlenka. Naprostý základ je v přežití genů, na něj se nabalují další z evoluce a vznikají tak například morální zásady, které každý máme v naší hlavě. Už tedy nejsme ovládání přímo geny, ale skrze ně a náš vývoj jsme utvářeni. Stále fungujeme na tom, co máme zakódované v hlavě, naše geny nám říkají, co máme dělat, ale člověk je v tomto směru výjimečný, protože je nemusí poslechnout. Např. komár vás prostě štípne, nemůžete ho za to vinit, nebo když vás nakazí virus. Nemůžete je vinit, protože oni se svým genům vzepřít nemohou, člověk ano. Geny nám jakoby říkají, co máme dělat, ale můžeme se jim vzepřít. Tady podle mě evoluční psychologie naráží na kámen, můžeme se s její pomocí snažit vysvětlit mnoho lidských vlastností, ale ne vždy už to musí být geny.Například jak evoluční psychologové vysvětlují kreativitu ve vědě a umění. Ta je spíše vlastní mladým lidem a evoluční psychologové ji vysvětlují tak, že mladí lidé jsou naprogramováni k předání genů a jejich díla slouží tedy k zaujmutí druhého pohlaví. Tady se hodí myšlenka „Cílem, k němuž je naše mysl zhotovena, je vytvořit co největší množství kopií genů, které ji vytvořily“. Ovšem ne vše se vztahuje na naše geny a toto je spíše potřeba, která je naprosto proti genům. Samozřejmě díky nim máme potřebu zanechat potomstvo, ale potřeba zanechat po sobě i něco jiného, něco co nás přežije, něco věčného, vyplývá spíše z uvědomělosti naší smrtelnosti a z neznáma, které nás obklopuje. Mnoho velkých děl je tedy stvořeno na konci života a to je jeden ze způsobů jak člověk porušuje to co mu nadělily geny.
Můj závěr k evoluční psychologii tedy je, že k pochopení našeho chování, našich činů, toho co nás vedlo k našim činům je rozhodně užitečná, ale tak jako geny jsou pouze základ, ze kterého vznikáme, stejně tak evoluční psychologie nám dává pochopit pouhý základ našeho chování, prvotní impuls, ale celá cesta k nějakému činu je mnohem delší. Naše geny jsou pouhé základy, sloupy, které drží celou naši mysl, bez nich by se zhroutila, ale co bude stát na sloupech, to je jen na nás, i když mnohdy to bude těžké vzdálit se od oné ochrany stabilních sloupů.Nemůžeme se tedy vymlouvat, že „to prostě máme v genech“, protože geny nejsou vládce, spíše rádce a nám byla dána „svoboda“. Jestli je to pro geny cesta výhodná a povede k jejich přežití (přece jenom nemohou zůstat na téhle planetě věčně,proto musely zariskovat a dát člověku taky nějakou tu kontrolu, aby je odtud dostal), to už ukáže jen čas.

Svět je jen jeden není kam utéci

Stará práce na tenhle citát(23 května 2008). Jen tak, aby to tu tak nezelo prázdnotou.

Svět je jen jeden, není kam utéci
(A.Lustig)

Existuje mnoho vysvětlení, jak svět vznikl a jak jsme se na něj dostali, ale podstatné zůstává to, že je jen jeden. Že teď je teď a i když mnohá náboženství věří na život posmrtný, je to jediná jistota, kterou máme, možná bude nějaké „potom“, ale na tomto světě byly již naše kostky vrženy.
Často považujeme některé věci za samozřejmé, zejména pokud jsme k jejich získání nemuseli nic udělat a pokud jsme nezažili život bez nich. Pravděpodobně neznáte moc lidí, co by nepovažovali sklenici čisté vody za samozřejmost, ale u mnohých je tomu jinak a určitě by si této vody vážili víc. Stejné je to s naší Zemí, byla tu pro nás od nepaměti. Kdo z nás si musel svoje místo zde získat?
Není to jako dárek, na který jste se těšili, nebo něco, na co jste si museli těžče našetřit. A tak si většina lidí svého místa neváží. Vždyť kdo udělal něco proto, aby to Zemi nějak oplatil ? No jen si to představte. Bez pozvání by se k vám do domu nastěhoval člověk, třeba Pepa mu říkejme, uprostřed obýváku by si postavil stan, vybrakoval lednici, odpadky by vám schovával pod gauč a všechno tekuté by nechal stékat do sklepa. No kdo z vás by si ho hned nezamiloval?
Stejně jako Pepa se chováme k naší planetě i my. Tedy je pravda, že v poslední době nám dochází, že je něco špatně, a někteří se snaží spravit to, co jiní napáchali, ale zatím je jich příliš málo. A pokud se lidé rozhodují k nějakým opatřením, dochází jim, že by o své místo mohli přijít. Což není zrovna ten nejlepší důvod, lidé by se tak měli chovat, i když jim nic nehrozí. Myslíte si, že by lidstvo chránilo Zemi, kdyby na nás čekal druhý svět, čistý a nepoužitý ? Anebo Pepovi, pouze došlo, že když vám zničí všechny květináče, nebude mít kam klepat popel od cigaret?
6,5 miliardy lidí, co zmůže jeden člověk? To je asi jedna z nejčastějších odpovědí pro naše svědomí, že na tom, co děláme my, nezáleží, protože jedna osoba nic nezmění. Stejně jako mávnutí motýlích křídel může způsobit hurikán i jeden malinkatý človíček může všechno změnit. A mění každý den. Vše je provázané a nic není izolované. Představte si, že jdete do obchodu, potkáte okolo 150 lidí, už jenom tím, že si vás všimli, jste změnili všechno na Zemi, možná malinko, ale změnili. Protože ti lidé, které jste potkali, potkávají další a další a nakonec vaše procházka změnila dění na druhé straně zeměkoule. Podle mě je to téměř až děsivé, jak malý detail stačí.
Jak jistě víte, Země je kulatá, takže pokud budeme dostatečně dlouho utíkat, ocitneme se na místě kde jsme vyběhli. Od problémů se nedá utíkat, ani se jim vyhýbat, protože potom když se k nim vrátíme, často jsou v horším stavu, než jsme je zanechali. To platí pro nás jako jedince i pro celé lidstvo. Proto bychom se měli chovat k našemu okolí tak, abychom nemuseli utíkat...

Pohádka o červené karkulce

Úkol do slohu, málokdy mám pocit, že by se mi nějaká práce povedla, ale tuhle všichni chválili což mě nesmírně potěšilo :)

Pohádka o červené karkulce – Příběh vlkova žaludku

Jednoho teplého rána, zatímco se vlk převaluje na sluníčku a chrápe, já zjistím, že jsem prázdný. Jakožto vlkův žaludek, se rozhodnu, že takto to nenechám a pořádně na něj zakručím. A nic, vlk pořád spí. „Vstávej vlku, máš hlad,“ zvolám na něj a čekám na odezvu. Za chvíli mi z mozkovny přijde zpráva, že tedy vstává. Začne to se mnou házet, bouchat ze strany na stranu a po chvilce do mě něco spadne. Podívám se na to pořádně a co to nevidím jablko.

„Co to jako má být?“ zvolám na něj.

„Dieta,“ odpoví mozkovna. Chvilku se na to jablko rozzuřeně dívám.

„No já ti ukážu vlku,“ rozhodl jsem se a to jablko jsem mu vrátil. Moc nadšený z toho nebyl.

„Co po mě chceš?“ ozvalo se z vrchu.

„Nějaké šťavnaté masíčko, jinak tě nenechám spát,“ odpověděl jsem mu.

„Ach jo, tak dobře,“ ozvalo se z vrchu. Třáslo to se mnou, jak vlk slídil po lese a hledal kořist. Za chvíli něco na narazil.

„Co takhle mladou hezkou holku?“ ozvalo se z vrchu.

„Pro mě za mě,“ odpověděl jsem „hlavně si pospěš, skoč na tu holku zpoza stromu, ne že se s ní budeš zase vykecávat.“

Cítím, jak to zatřáslo, jak skočil na cestu, čekám, čekám, stále nic, namrknu do mozkovny a co se nedozvím, ten blbec s ní vykecává. Kecají, kecají, a pak dívka zase odchází. Nevěřícně bych na to hleděl, kdybych měl oči. „Co to děláš? Proč si ji nesežral?“ zeptám se ho.

„Poběžím k její babičce, tu sním a tam si na ni počkám“ odpověděl.

„Panebože, ty si blbec,“ kleju „jaký to má smysl, babka je stará, maso suché, ale tak co s tebou nadělám, hlavně tu holku sežer, na té záleží.“ Následuje několik minut třesu, ještě štěstí, že jsem mu to jablko vrátil, jinak by to ve mně tak hopsalo. Běžíme dlouho, nudím se, pak se zastavíme a najednou, co nevidím, spadla do mě stará babka. Poulí oči jak vykulená.

„To jste ještě nikdy neviděla žaludek?“ optám se jí, ale slušného vychování nemá ani za mák a pořád jenom hloupě čučí. Pak si všimnu, že je ještě v oblečení. „Kolikrát jsem mu říkal, aby je vyndával z těch jejich obalů než je sní?“ pomyslím si a začnu se v tom přehrabovat, vyhodím mu aspoň čepec, když cítím, jak si ulehá. Chvilku vlk s někým mluví a najednou žuch. Co to nevidím,Karkulka. A co to nevidím, zase oblečená. Prokleji vlka do sedmého kolene. Když se ta holka ozve.

„Kde to jsme babičko?“ zeptala se Karkulka.

„Nevím, ale je tu strašný puch,“ odpověděla babička.

„Já si taky nestěžuji, jak to u vás vypadá,“ odpovídám. Obě dvě se diví, odkud ten hlas vychází.

„Dovolte mi, abych se představil, jsem vlkův žaludek, ale můžete mi říkat prostě a jednoduše Ohromný žaludku,“ vysvětluji jim. Obě vypadají poněkud zmateně, ponechám je, ať si to nějak přeberou a začnu přemýšlet, jak si je připravím. Babka je stará, suchá, to bude problém, možná bych ji mohl do něčeho naložit. Karkulka bude jednodušší, tu si pěkně osmažím. Začnu si vytahovat potřebné nástroje. Mám v tom strašný nepořádek z toho, jak vlk běžel. Palička na maso se válí dole v koutě, pánvičky rozházené, koření to naštěstí přežilo v pořádku. Prohrabuji se tím a pořád nemohu najít nůž.

„Kdepak jenom je?“ ptám se sám sebe.Nikde ho nemohu najít, všechno přehrabuji a najednou tu je. Obrovský nůž. Objevil se odnikud.

„Počkat, tohle není…“ obrovská bolest mě přeruší uprostřed věty. Prochází mnou jako blesk, nejsem schopen pohybu. Bezmocně cítím nůž, jak se mnou prořezává. Během chvilky je ve mně obrovská díra. A pak, bez rozloučení, obě dvě tou dírou odcházejí. Chvíli se nic neděje a najednou cítím cosi těžkého, jak do mě padá. Je to obrovská váha.

„Bože, oni do mě hodili snad šutr,“ pomyslím si. Je to obrovské a strašně mě to tlačí. „Halóóó, to není k snědku, vemte si to zpátky!“ Křičím na ně, ale nikdo mi neodpovídá. Nevychovanci. Pak cítím, jak mě sešívají. „Aspoň, že mě vzali do nemocnice“ pomyslím si. Auuuu, to to bolí, toho šutru se musím zbavit.Pak mi to dochází. Tohle není nemocnice, oslepila mě bolest. Cítím, že díra už je zašitá.

„Haloooooo, vlku vstávej, máme problém,“ křičím na něj.

„Sakra to bolí, to je taková bolest“ ozve se z mozkovny „musím se něčeho napít, rychle.“

Křičím na něj: „Né, jen to né, ani na to nemysli vlku, stůj.“

Hopsá to se mnou, někam běží, strašně to bolí. Mám hrozný strach, musím se toho kamene rychle zbavit, ale je moc velký. Rychle popadnu paličku na maso a začnu do něj zběsile mlátit. Buch! Ozývá se, ale z kamene se odštěpilo jenom pár malých úlomků. Z mozku dostávám informace o blízké vodě. Rychle se blíží. Nemám čas. Třesu se strachy.

„Prosím, praskni!“ prosím hystericky kámen. Stále do něj mlátím. Najednou se na něm objeví dlouhá prasklina. „Ano, ještě mám šanci,“ pomyslím si a s novou silou do kamene znovu udeřím. Prasklina se prodlužuje. V tu chvíli se vlk s trhnutím zastaví. Všechno se zpomaluje.Naklání se.

„Je to tady,“ pomyslím si. Vlk padá do vody. Já bohužel s ním. Už vím, že jsem ztracen.

„Snad budu v příštím životě žaludkem nenažraného krále,“ vyslovím své poslední přání.Vlk se ještě několikrát pokusí vstát a pak. Pak všechno setmí.

Spáchal: Někdo neznámo kdo

Kvinta B neznámého Gymnázia a státní jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky