Pohádka o červené karkulce

Úkol do slohu, málokdy mám pocit, že by se mi nějaká práce povedla, ale tuhle všichni chválili což mě nesmírně potěšilo :)

Pohádka o červené karkulce – Příběh vlkova žaludku

Jednoho teplého rána, zatímco se vlk převaluje na sluníčku a chrápe, já zjistím, že jsem prázdný. Jakožto vlkův žaludek, se rozhodnu, že takto to nenechám a pořádně na něj zakručím. A nic, vlk pořád spí. „Vstávej vlku, máš hlad,“ zvolám na něj a čekám na odezvu. Za chvíli mi z mozkovny přijde zpráva, že tedy vstává. Začne to se mnou házet, bouchat ze strany na stranu a po chvilce do mě něco spadne. Podívám se na to pořádně a co to nevidím jablko.

„Co to jako má být?“ zvolám na něj.

„Dieta,“ odpoví mozkovna. Chvilku se na to jablko rozzuřeně dívám.

„No já ti ukážu vlku,“ rozhodl jsem se a to jablko jsem mu vrátil. Moc nadšený z toho nebyl.

„Co po mě chceš?“ ozvalo se z vrchu.

„Nějaké šťavnaté masíčko, jinak tě nenechám spát,“ odpověděl jsem mu.

„Ach jo, tak dobře,“ ozvalo se z vrchu. Třáslo to se mnou, jak vlk slídil po lese a hledal kořist. Za chvíli něco na narazil.

„Co takhle mladou hezkou holku?“ ozvalo se z vrchu.

„Pro mě za mě,“ odpověděl jsem „hlavně si pospěš, skoč na tu holku zpoza stromu, ne že se s ní budeš zase vykecávat.“

Cítím, jak to zatřáslo, jak skočil na cestu, čekám, čekám, stále nic, namrknu do mozkovny a co se nedozvím, ten blbec s ní vykecává. Kecají, kecají, a pak dívka zase odchází. Nevěřícně bych na to hleděl, kdybych měl oči. „Co to děláš? Proč si ji nesežral?“ zeptám se ho.

„Poběžím k její babičce, tu sním a tam si na ni počkám“ odpověděl.

„Panebože, ty si blbec,“ kleju „jaký to má smysl, babka je stará, maso suché, ale tak co s tebou nadělám, hlavně tu holku sežer, na té záleží.“ Následuje několik minut třesu, ještě štěstí, že jsem mu to jablko vrátil, jinak by to ve mně tak hopsalo. Běžíme dlouho, nudím se, pak se zastavíme a najednou, co nevidím, spadla do mě stará babka. Poulí oči jak vykulená.

„To jste ještě nikdy neviděla žaludek?“ optám se jí, ale slušného vychování nemá ani za mák a pořád jenom hloupě čučí. Pak si všimnu, že je ještě v oblečení. „Kolikrát jsem mu říkal, aby je vyndával z těch jejich obalů než je sní?“ pomyslím si a začnu se v tom přehrabovat, vyhodím mu aspoň čepec, když cítím, jak si ulehá. Chvilku vlk s někým mluví a najednou žuch. Co to nevidím,Karkulka. A co to nevidím, zase oblečená. Prokleji vlka do sedmého kolene. Když se ta holka ozve.

„Kde to jsme babičko?“ zeptala se Karkulka.

„Nevím, ale je tu strašný puch,“ odpověděla babička.

„Já si taky nestěžuji, jak to u vás vypadá,“ odpovídám. Obě dvě se diví, odkud ten hlas vychází.

„Dovolte mi, abych se představil, jsem vlkův žaludek, ale můžete mi říkat prostě a jednoduše Ohromný žaludku,“ vysvětluji jim. Obě vypadají poněkud zmateně, ponechám je, ať si to nějak přeberou a začnu přemýšlet, jak si je připravím. Babka je stará, suchá, to bude problém, možná bych ji mohl do něčeho naložit. Karkulka bude jednodušší, tu si pěkně osmažím. Začnu si vytahovat potřebné nástroje. Mám v tom strašný nepořádek z toho, jak vlk běžel. Palička na maso se válí dole v koutě, pánvičky rozházené, koření to naštěstí přežilo v pořádku. Prohrabuji se tím a pořád nemohu najít nůž.

„Kdepak jenom je?“ ptám se sám sebe.Nikde ho nemohu najít, všechno přehrabuji a najednou tu je. Obrovský nůž. Objevil se odnikud.

„Počkat, tohle není…“ obrovská bolest mě přeruší uprostřed věty. Prochází mnou jako blesk, nejsem schopen pohybu. Bezmocně cítím nůž, jak se mnou prořezává. Během chvilky je ve mně obrovská díra. A pak, bez rozloučení, obě dvě tou dírou odcházejí. Chvíli se nic neděje a najednou cítím cosi těžkého, jak do mě padá. Je to obrovská váha.

„Bože, oni do mě hodili snad šutr,“ pomyslím si. Je to obrovské a strašně mě to tlačí. „Halóóó, to není k snědku, vemte si to zpátky!“ Křičím na ně, ale nikdo mi neodpovídá. Nevychovanci. Pak cítím, jak mě sešívají. „Aspoň, že mě vzali do nemocnice“ pomyslím si. Auuuu, to to bolí, toho šutru se musím zbavit.Pak mi to dochází. Tohle není nemocnice, oslepila mě bolest. Cítím, že díra už je zašitá.

„Haloooooo, vlku vstávej, máme problém,“ křičím na něj.

„Sakra to bolí, to je taková bolest“ ozve se z mozkovny „musím se něčeho napít, rychle.“

Křičím na něj: „Né, jen to né, ani na to nemysli vlku, stůj.“

Hopsá to se mnou, někam běží, strašně to bolí. Mám hrozný strach, musím se toho kamene rychle zbavit, ale je moc velký. Rychle popadnu paličku na maso a začnu do něj zběsile mlátit. Buch! Ozývá se, ale z kamene se odštěpilo jenom pár malých úlomků. Z mozku dostávám informace o blízké vodě. Rychle se blíží. Nemám čas. Třesu se strachy.

„Prosím, praskni!“ prosím hystericky kámen. Stále do něj mlátím. Najednou se na něm objeví dlouhá prasklina. „Ano, ještě mám šanci,“ pomyslím si a s novou silou do kamene znovu udeřím. Prasklina se prodlužuje. V tu chvíli se vlk s trhnutím zastaví. Všechno se zpomaluje.Naklání se.

„Je to tady,“ pomyslím si. Vlk padá do vody. Já bohužel s ním. Už vím, že jsem ztracen.

„Snad budu v příštím životě žaludkem nenažraného krále,“ vyslovím své poslední přání.Vlk se ještě několikrát pokusí vstát a pak. Pak všechno setmí.

Spáchal: Někdo neznámo kdo

Kvinta B neznámého Gymnázia a státní jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky