Tak trochu trapný příběh, který jsem stvořil jako příspěvek do MF Dnes. No z mého pohledu tu jejich soutěž absolutně nezvládli, alias "Všechny příspěvky budou v archívu nejpozději do 7.4". Datum se postupně měnilo asi na 16.4, kdy tam nakonec byly všechny příspěvky naházeny, takovým podivným způsobem. No to slovíčko nejpozději tam bylo vážně užitečné :D:-)
Pro Františka Flákače to všechno začalo jednoho dubnového rána. Franta byl něčím zvláštní, už jako dítě v děloze byl velmi klidný, až to doktory znepokojovalo. Po devíti a půl měsících ležení v bříšku konečně přišlo na porod. Teď už vám můžu říci, že pro Františka to byl velmi traumatizující zážitek. Jak sám vypovídal, měl tam vše, co potřeboval. Teplíčko, expresní přívod potravin, nemusel nic dělat a jenom se válel. Prostě ani v pěti hvězdičkovém hotelu se nemáte tak dobře jak se měl on. Přišlo mu podivné, že po něm nechtěli žádný nájem, prostě nic, za takové skvělé služby. A pak ho jednoho dne prostě vyšoupli ven a co hůř- ještě mu zrušili jeho předplacené obědy. Najednou mu byla zima, neměl co jíst a ještě musel začít dýchat. Už tehdy si stanovil svůj cíl- dostat se zpátky. Jak později zjistil, život byl plný takových otravných činností. Ze začátku jich bylo málo, ale časem jich jenom přibývalo. Musel jíst, hrát si, pak ho začali nutit, aby se sám dopravoval z místa na místo. Když mu však vzali plenky a donutili ho chodit na záchod, definitivně zvážil, jak to s ním vypadá: „S obsluhou to jde od desíti k pěti, dokonce už mě ani nekrmí, šofér se na mě vykašlal, aerolinky už taky nelétají tak často, hračky jsou čím dál složitější, ještě po mě chtějí, abych opakoval ty jejich divné zvuky a teď už si ani nemůžu ulevit, kdy se mi zachce." V jeho hlavě se zrodil smělý plán. Později té noci se vypravil do ložnice svých rodičů. Vyzbrojen třemi zuby, které se nebál použít, vyšplhal po posteli. Prolezl okolo funícího otce a zamířil pod peřinu. Obratně se plížil po čtyřech ke svému cíli. Najednou se však cosi začalo hýbat, byl odhalen. Připraven hrdinsky zemřít, vycenil zoubky. „Podívej, jak je rozkošný, bylo mu bez nás smutno! A jak se hezky usmívá“ řekla matka, když ho brutální silou vylovila zpod peřiny. „A to já jsem si myslel, že jsem silný, když uzvednu zároveň dvě autíčka“ přemýšlel Franta a dál cenil zuby, už věděl, že jakýkoliv odpor bude marný, ale on se nevzdá. Místo výslechu co dělá v základně rodičů, následovalo všemožné ocucávání a mazlení. „Jsou to ale hloupí tvorové“ řekl si František a dál se cenil. Maminka byla očividně nadšená a rychle vzbudila otce, ten její nadšení nesdílel a po několika minutách maminčina rozjaření začal vydávat chrápavé zvuky. Zbytek noci ho pak matka drtila nesmírně těžkou rukou. Té noci upustil od svého plánu vrátit se. Několik dalších let proběhlo v klasické monotónnosti, činností přibývalo, nicnedělání ubývalo. Jednoho dne ho zavedli do podivné budovy plné lidí stejné výšky jako on a vysvětlili mu, že tam teď bude chodit. Chvíli nad tím přemýšlel, nakonec dostal geniální nápad. Sežene si pomocníka na svůj plán. Dlouho to zvažoval, jeho schopnosti se vylepšily, bez problémů už zvedal i pět autíček, něco porostl a v případě potřeby zvládl vzdálenost ložnice – jeho postel během několika sekund, navíc už na něj konečně přestali dělat ty stupidní obličeje. Teď nastala jeho příležitost, jen si musí najít vhodného společníka. Během několika minut ho popadlo zděšení. Oni si hráli, brali do rukou hračky, autíčka, letadla, kostičky a všemožně s nimi pobíhali. Když to pozoroval, přišla za ním jedna z učitelek „Nechceš si taky hrát na letiště Františku?“ zeptala se ho. Šouravým krokem tedy zamířil k ostatním, když mu to došlo. Vběhl mezi ostatní a začal k nim promlouvat: „ Copak to nevidíte bratři? Nevidíte jak vás podvedli ? Když jsme sem přišli, měli jsme všechno, co jsme chtěli a všechno nám to ukradli. Ukradli nám naše letadla a místo nich nám dali tyhle plastové hračky, už nás nikam nevozí, místo nich máme tyto věci na kolečkách, povstaňme a vraťme se do země zaslíbené.“. Když dokončil svůj proslov k ostatním, všichni na něj vykuleně koukali, pak na něj začal najíždět kluk s policejním autíčkem. „Výtržník na dráze číslo tři, výtržník na dráze číslo tři“ opakoval chlapec, dokud se František nestáhl do ústraní. Znovu si začali hrát. Smutně je pozoroval, naděje na jeho plán se zase rozpadaly, když si všiml chlapce, který tam jenom stál a ostatní okolo něj pobíhali. S novou nadějí v srdci k němu přišel. „Taky tě nebaví si hrát že?“ otázal se ho. Chlapec se na něj podíval a odpověděl : „Tady řídící věž neznámému letadlu, opusťte prosím vzdušný prostor.“ A tak zmizela i Františkova poslední naděje a zbytek dne stál smutně v ústraní. Dny plynuly a nic zajímavého se nedělo, navíc ho neustále nutili hrát si s ostatními. František se neustále dozvídal další věci o světě a čím víc toho věděl, tím víc chtěl zpátky, nebo aby aspoň nemusel sám chodit a jíst. Velkého poznání dosáhl v zoologické zahradě. „Kdybych tak měl chlupy, tak mě budou chránit před okolním světem, musel bych jenom jíst a spát“ pomyslel si. Toho dne dlouze přemýšlel jak se dostat do zoologické zahrady, nakonec to však smutně vzdal. Ani to se mu asi nepovede. Léta plynuly a František místo školky začal chodit do školy. A zde poznal největší hrůzy, které nejvíc otřásly jeho světem. Posadili je do lavic a nutili je pracovat. Pro Františka to bylo naprosto strašné, největšího zděšení dosáhl, když se dozvěděl, že pokud nebude pracovat, dostane další rok práce za trest. A tak se chtě nechtě musel angažovat. Písmenka psal co nejmenší, aby nemusel moc hýbat rukou, číslice sčítal jen tak odhadem a kreslil asi jako ostatní děti. Při první hodině kreslení zjistil, že i když nenakreslí, všechno učitelky ho budou chválit. Samozřejmě to pozvedl na vyšší úroveň a zatímco ostatní kreslili panáčky se třemi prsty, on kreslil prsty jenom dva. Jednou zkusil nakreslit jenom jedno oko, ale učitelka se na něj divně dívala, tak to druhé raději dokreslil. Další roky byly čím dál tím víc složitější, vyjmenovaných slov se naučil jenom půl, trojúhelníkům kreslil dvě hrany a z letopočtů si pamatoval pouze dvě čísla. To se také projevilo na jeho vysvědčení, které začalo hrát všemi různými čísly. A stejně jako školka, byla i škola plná různých zklamání. V hodině biologie ho potkalo jedno z největších. Zatímco se jeho spolužáci pochechtávali obrázkům z kapitoly o pohlavních orgánech, on se dozvídal o své „zemi zaslíbené“, ze které jako malé dítě vyšel. Už se tam nevejde, nestihl se vrátit včas. Velmi ho to zasáhlo a jeho sen se definitivně rozplynul. Je navždy ztracen, do konce života mu bude přibývat jenom povinností. Několik dalších týdnů chodil po škole jako duch, když jednoho dne nalezl v hodině dějepisu kapku naděje. Dozvěděl se o šlechticích a králech. Mnozí neuměli číst ani psát, celé dny se flákali a ostatní pracovali pro ně. Tehdy František pochopil, že přece jenom není sám. Tihle králové měli stejný problém jako on, a tak svůj život co nejvíc přizpůsobili životu v „zemi zaslíbené“, pro kterou měla paní učitelka tak divný název-děloha. V dnešní době však žádného krále nikdy neviděl. Od té doby trávil hodiny v knihovně studováním dějepisu, snažil se o nich dozvědět co nejvíc. Co se s nimi stalo? Kam se poděli? Jak se jedním stanu? Po týdnech usilovného studia došel odpovědi na své otázky. Ti, co si rádi hráli s hračkami, je v průběhu let svrhli a zbavili se jich. Franta nad tím zjištěním uronil slzu, z dějepisu se však poučil jedno. Lidé jsou nepoučitelní. „Však králové se jednou vrátí,“ řekl si. Pak přemýšlel o jeho novém cíli, v knihách se nacházeli i jiní lidé podobní králům, ovšem ti však museli trošku pracovat. „No rok práce za zbytek života flákání stojí,“ usmyslel si a několik dalších týdnů vyhledával všechny lidi, kteří měli hodně peněz a seřazoval je podle námahy. Pak konečně jednoho dne vyrazil za svým cílem. Koupil si krumpáč a jal se kopat na zahradě. Rámus přilákal matku. „Co to děláš Frantíku?“ zeptala se ho. „Hledám ropu“ odpověděl. „No jen si hezky hraj na hledání ropy“ řekla mu matka a odešla. Několik hodin hledal František ropu, když konečně na něco narazil. Podařilo se mu prorazit podivný železný obal a dírou začal ucházet divně smrdící plyn. „No samozřejmě zemní plyn,“ zajásal Franta „kde je plyn, tam je ropa.“ V tu chvíli ho však spatřil otec, to bylo řevu. Františkovi zmaloval zadnici na modro, pak zavolal nějaké pány, které ložisko ropy zase zavřeli. Od té doby měl zakázáno kopat na zahradě. „Jako ropný magnát se tedy neprosadím“ řekl si pro sebe a vrhl se za kariérou vynálezce. Jeho vynález koloauto se bohužel neujal, i přes svoji geniální konstrukci skládající se ze dvou cyklistických kol se sedátkem uprostřed. Jeden den dokonce provozoval elektrárnu stávající z několika tužkových baterek napájejících žárovku. Bohužel se mu nepodařilo sehnat kupce, který by od něj odkupoval vyrobené světlo, takže stejného dne, o čtrnáct baterek později, jeho elektrárna zkrachovala. Napsal dětskou knížku, bohužel mu vydavatelé řekli, že žádné dítě nebude číst o zemi, kde se nic neděje. Napsal tedy druhou knížku se jménem „Mužský sen“, která byla o zemi křesel, pivních řek a velkých televizí s neustále běžícím fotbalem, bohužel ani ta se neujala. Což nebyla tak úplně pravda, byl to zlatý důl, jiný autor ji přepsal pod jménem „Sexy sen“ a prodaly se stovky tisíc výtisků. Během všech těch pokusů uplynuly roky a František odmaturoval. Rodiče mu dali ultimátum: „Buď půjdeš na vysokou, nebo si najdeš práci.“ František, zdrcený, deprimovaný nedosažitelností svého snu, se rozhodl, že si najde nějakou flákačskou práci, nebude sice žít jako král, ale nebude muset příliš pracovat. Vzal tedy práci uklízeče na škole, kde studoval, vždyť uklízečky viděl akorát si pořád povídat. A tak dny plynuly a on si seděl ve svém kumbálku. Nudil se, dokonce si začal psát deník.Bohužel asi po měsíci proti sobě začaly válčit dva druhy plísní a Franta byl vyhozen. Ploužil se po ulici, když jak sám říká byl osvícen. V televizi ve výloze obchodu je spatřil. České krále, byli to oni, nemohl tomu uvěřit. Komentátorka říkala něco o poslanecké sněmovně, ale František fascinovaně zíral na postavy. Oni tam prostě jenom seděli, sem tam zvedli ruku, jeden dokonce spal. Od té chvíle měl František jasno, bude poslancem. Za poslední peníze nakoupil knížky o politologii a během let pilně stoupal po politickém žebříčku. Po deseti letech toho konečně dosáhl. Dostal se do sněmovny.Stal se králem.S úsměvem na tváři usedl do svého křesla a velmi si liboval, o něčem se diskutovalo a on tam prostě seděl a nic nedělal, jeho sen se splnil. Když se ho novináři ptali na všemožné otázky, co si myslí o tom a tom. Prostě odpovídal „Toto je velmi citlivé téma, nerad bych se k tomu vyjadřoval.“ Druhý den se zase nic nedělo, dokonce chvilku zkoušel poslouchat, ale bylo to ještě nudnější než hodiny fyziky ve škole. Po týdnu došel k zásadnímu poznatku. „Tohle mě nebaví“ uvědomil si. Celý večer mu to vrtalo hlavou, vždyť tohle je to, co si celý život přál. Nikdy nepřišel na to, co se stalo, skončil s politikou a našel si práci, založil rodinu a s úsměvem pozoroval malého Františka, jak se snaží polykat jídlo bez toho, aniž by ho žvýkal. A co se s Františkem stalo? Tak tvrdě pracoval, aby se mohl flákat, až se z flákače stal pracant.
Žádné komentáře:
Okomentovat